Maraton plný zážitků

42 magických kilometrů a 195 metrů k tomu jako bonus. Každý , kdo začíná běhat mnohdy ani nemá v hlavě , že by chtěl pokořit tuto metu. Jelikož je běh velice návykovou věcí a dá se říci i ,,drogou" většina běžců začne své dávky zvyšovat , až se prokouše k této metě, neboť stejně jako v triatlonu i zde platí pravidlo - kdo nezažil neuvěří - kdo jednou zažil nepřestane. Mně se to povedlo již po čtvrté tentokrát na největším maratonu u nás a nebyl to o nic menší maraton, než ten, který se pyšní třemi zlatými známkami světové atletické federace IAAF a sice pražský. Tentokrát jsem celou zimní přípravu směřoval k co největšímu nabírání objemu co do uběhnuté vzdálenosti, abych své tělo co nejlépe připravil na tuto distanci , ale tato disciplína je tak specifická , že když máte pocit, že je vše OK, najednou se může objevit náznak křeče, nebo jiné nežádoucí komplikace a může být zle. Ne nadarmo se traduje, pokud chce někdo běhat na vítězství , ať běhá ,,stovky" kdo chce něco prožít , ať běží maraton. Pro většinu lidí (i já do této skupiny spadám) u televizních obrazovek je běh jedna velká nuda.

X hodin sledovat stovky či tisíce běžců jak střídají levou nohu s pravou nic záživného. Diametrálně odlišné je to zažít v roli přímého účastníka ať již běžce či dobrovolníka , nebo fanouška podél trati. Tisíce běžců na trati ,další tisíce podél trati, obrovská energie, která dodává běžcům alespoň morální sílu ze sebe vyždímat ještě maximum, ačkoliv již narazili na maratonskou zeď, která se většinou zrealizuje někde na 30. až 35. kilometru. Když to zhodnotím, byl to jeden velký zážitek, čas zde nehraje roli , naplnila se dílčí etapa mých cílů.

Závěrem bych chtěl říci, že ačkoliv na začátku se zdá být představa nějakého cíle jako nereálná, ale když postupnými krůčky člověk za něčím jde a zdolává překážky nakonec se na tuto úroveň dostane či alespoň přiblíží, ale to neplatí jenom ve sportu , ale i v ostatních a mnohdy důležitějších oblastech lidské činnosti.