Sněžka - Praha

Předstartovní foto - tady nám bylo ještě do smíchu - zleva Broňa, Jindra, Jana, Marcela a já

Poslední červnový víkend jsem se spolu s dalšími čtyřmi členy našeho týmu účastnil 200 km závodu , který začínal v Obřím Dole - Peci pod Sněžkou a končil v pražské Tróji. Závod byl rozdělen do 20 úseků po cca 10 km Tuto vzdálenost jsme si rozdělili tak , že každý během .

Téměř 19 hodin běžel cca 40 km, což byl docela nářez a oproti Vltava Runu kratší až téměř žádný čas na regeneraci. Však v podstatě každý si sáhnul až na samé dno. Pro mě vše začalo o týden dříve, kdy jsem ,,vyhrál konkurz" na 5.člena štafety a navíc jsem byl poctěn rolí finišmana. Start závodu byl naplánován na sobotu 30.6 v 17:00 hodin, my díky tomu , že jsme měli papírové předpoklady jsme byli na nominovaní  až na 18:50. Tady plyne ponaučení do příště, že je lepší se spíše podcenit, být za outsidery a jen překvapit. Týmů bylo na startu 49, takže oproti ,,bombastickému" Vltava runu byl toto spíše komornější druh závodu, žádná masovka. Člověk v podstatě celou dobu běžel sám, neboť je rozdíl 49týmů oproti cca 300, které byly rozprostřeny po trati. To, že zatím o tento závod ze strany závodníků není příliš zájem jsme se mohli přesvědčit od samého začátku, kdy jsme především bojovali se značením a občas bloudili - mně se dokonce podařilo bloudit 40 minut, ale byl to můj problém , kdy jsem měl běžet podél Labe, ale z nepochopitelného důvodu sešel s cesty, ale to bylo až v neděli ráno na 15.úseku. Díky zmíněným problémům na trati jsme se dokonce dostali do situace, že jsme nabrali téměř hodinovou ztrátu, že jsme na předávce byli už sami. Situace se začala měnit po 14.úseku , kdy mně Jana předávala na předposledním místě. Já jsem vybíhal se ztrátou cca 2 minuty po šesti minutách jsem tuto ztrátu stáhnul. Jak již jsem zmínil , ztratil jsem směr, navíc ,,blbec" si nevzal telefon - proč taky že? - haha. Nakonec mně místní nasměrovali, tak jsem se ,,doškobrtal" do cíle, nicméně opět jsme byli suverénně poslední. Od šestnáctého úseku bylo dle ostatních účastníků špatné značení trati a kdo neměl mapu docela bloudil. Proto na poslední předávce v Klecanech bylo pro nás obrovské překvapení, že jsme zde potkali štafety, které jsme doposud nepotkali. Pak přišla řada na mě kdy jsem posbíral všechny zbytky sil, seběhl kopec z Klecan za neustálé fyzické bolesti a velkého vyčerpání, neboť na spánek nebyl čas, abych se napojil na cyklostezku podél Vltavy a sledoval směrovky ,kolik mně ještě chybí do cíle. Za necelých padesát minut od vyběhnutí nastal úlevný moment, kdy zde byl CÍL. K našemu velkému překvapení jsme nakonec skončili na 4.místě v kategorii , což je super. Bylo to veliké dobrodružství - bloudění nejen na trati ale i na cestě, stres , vyčerpání, ale euforie po dokončení Může nás hřát ale pocit, že jsme dle organizátorů zvládli jeden z nejtěžších závodů v Evropě